Adaptivní tempomat (ACC) – automatické udržování odstupu od vozu vpředu

Adaptivní tempomat rozšiřuje klasický tempomat o schopnost vnímat provoz před vozidlem. Místo prostého držení zadané rychlosti systém měří vzdálenost a relativní rychlost vozu vpředu a podle toho samostatně přidává plyn nebo brzdí tak, aby udržel řidičem zvolený časový odstup.^[1] Patří mezi tzv. ADAS (Advanced Driver-Assistance Systems) a tvoří základ pro pokročilejší asistenty jízdy.

Princip funkce

Jádrem systému je obvykle radar v přední části vozu, který pracuje na principu Dopplerova jevu – vysílá rádiové vlny a z odražených impulzů vypočítává vzdálenost i rychlost objektů před vozidlem.^[4] Nejčastěji se používají milimetrové radary na frekvenci 24 GHz (starší systémy) nebo 77 GHz s dosahem zhruba 160 metrů a více.^[1] Řídicí jednotka z těchto dat dopočítává potřebné zrychlení či zpomalení a zasahuje do řízení motoru a brzd.^[3]

Vedle radaru se používají i další senzory:

• Lidar – pracuje obdobně jako radar, ale místo rádiových vln vysílá laserové impulzy; nabízí velký dosah, hůře však snáší nepříznivé počasí.^[1]
• Kamera – počítačové vidění a stereoskopické vnímání hloubky; některé systémy (např. Tesla) se opírají převážně o kamery.^[1]
• Kombinace senzorů – moderní vozy často spojují radar a kameru (senzorová fúze) pro spolehlivější detekci.^[3]

Řidič si zpravidla volí cílovou rychlost a požadovaný odstup (zpravidla několik stupňů – kratší až delší). Adaptivní tempomat se nabízí napříč značkami jako Škoda, Volkswagen, BMW, Mercedes-Benz, Toyota či Hyundai, kde bývá součástí balíčků asistenčních systémů.

Stop & Go a předvídavé režimy

Plnorychlostní systémy s funkcí Stop & Go dokážou vůz v koloně zcela zastavit a po krátké prodlevě opět rozjet, čímž výrazně usnadňují jízdu v hustém provozu.^[1] Schopnost úplného zastavení přinesl už systém Mercedes-Benz Distronic Plus v roce 2005, od roku 2006 se plnorychlostní ACC postupně rozšířilo napříč výrobci.^[1]

Pokročilejší predikativní (předvídavý) tempomat využívá data z navigace a digitálních map a sám přizpůsobuje rychlost před zatáčkami, změnami rychlostního limitu nebo sjezdy z dálnice.^[1]

Úroveň automatizace a omezení

Podle klasifikace SAE International spadá samotný adaptivní tempomat do úrovně 1 – řídí pouze podélný pohyb (rychlost a odstup) a vyžaduje trvalý dohled řidiče.^[1] Ve spojení s asistentem udržování vozu v pruhu (lane centering) může systém dosáhnout úrovně 2, stále však jde jen o asistenci, nikoli o autonomní řízení.^[1]

K omezením patří závislost na čistotě a viditelnosti senzorů: silný déšť, sníh, mlha nebo znečištěný snímač mohou funkci dočasně omezit.^[3] Radar také nemusí vždy spolehlivě rozpoznat stojící překážky, proto musí řidič zůstat pozorný a připraven zasáhnout.^[2]

Historie

První systémy měřící odstup pomocí laseru se objevily v 90. letech – v roce 1992 představilo Mitsubishi lidarovou detekci vzdálenosti na modelu Debonair a v roce 1997 nabídla Toyota laserový (lidarový) adaptivní tempomat na japonském modelu Celsior.^[1] První radarem podporované ACC uvedla v roce 1998 značka Mercedes-Benz pod názvem Distronic na třídě S.^[1] Vývoj radarových snímačů a řídicích jednotek dlouhodobě táhnou dodavatelé jako Bosch, jejichž radarové systémy ACC patří k nejrozšířenějším.^[3]

Adaptivní tempomat dnes spolupracuje s dalšími prvky aktivní bezpečnosti a často sdílí senzory například s nouzovým brzdovým asistentem. Souvisí i s elektronickými systémy stability vozu, jako je ESP, a doplňuje další asistenční a komfortní funkce, mezi něž patří třeba Matrix LED světlomety.