Honda CR-V vs. Toyota RAV4: srovnávací test hybridně moderních SUV

Tenhle srovnávací test jsme plánovali poměrně dlouho a nebudu zastírat, že od myšlenky k realizaci nebylo potřeba vůbec žádné diskuze. Chci tím říci, že to byla pro nás něco jako povinnost – srovnat tahle dvě auta. Skoro by se začínalo zdát, že máme rádi SUV nebo že jsme nedej bůh přimkli k SUV boomu, díky němuž se už třeba dříve nejtradičnější nižší střední třídě nedostává tolik pozornosti.

Jisté je jen to, že dnešními crossovery předpojatě neopovrhujeme. Jsou mezi námi navíc i takové, které si zaslouží náš zájem. Když jsme však před časem vydávali první samostatné testy Hondy CR-V a Toyoty RAV4 v hybridních verzích, kolega Jirka se mi snažil vysvětlit, o jak skvělé „městské crossovery“ jde a já pořád nechápal. Spojení těchto dvou slov jsem donedávna považoval za oxymóron a až s postupem času, tedy především díky srovnávacímu testu, jsem pochopil, že kolegova myšlenka nemusí být až tak špatná.

Proti sobě tak dnes stojí dva velmi tradiční zástupci hodně nabitého segmentu C-SUV, oba mají hodně podobné rozměry a sdílí i základní koncepci hnacího ústrojí. Hybrid bych ještě před pár lety u SUVéček považoval skoro za sprosté slovo – dnes je už ale realitou a vzhledem k novým emisním limitům EU i kupodivu docela pochopitelnou a hojně zastoupenou. Kdo dokáže obstát? Budeme mít vůbec jasného vítěze ve chvíli, kdy proti sobě stojí tak moc podobná auta?

Design: každý po svém, ale oba moderně

Názor na práci designérů je povětšinou poněkud subjektivní záležitostí. Asi těžko vám tak v tuto chvíli sdělovat jasný výsledek srovnání designu těchto dvou SUV. Já osobně jsem názoru, že se po designové stránce vyvedla obě dvě auta, i když v tomto případě na to šly obě značky dosti jinak, a to i přestože obě pochází z Japonska.

CR-V bych si dovolil považovat za „bachratější“ a mohutnější, což dělá především docela atypická maska chladiče. Zadní část už je pak v případě Hondy otázkou vkusu jednotlivých jedinců, působí také poměrně velkým dojmem, mně osobně ale úzké světlomety vyvedené podlouhle směrem vzhůru a velká nezaplněná plocha pátých dveří tak nějak nesedí.

Toyota je od pohledu úplně jiným autem než její předcházející generace. Já sám bych si dovolil tvrdit, že jde o úplně odlišné auto, které navíc značně vyrostlo, a to hlavně opticky. Musím uznat, že jsem si na nový design RAV4 musel docela dlouho zvykat a ze začátku jsem jej dokonce odsuzoval. Netrvalo ale dlouho a práci designérů jsem si zamiloval. Krásná je navíc v kombinaci s perleťově bílým lakováním. Co se barvy týče, pak úplně stejná kombinace skvěle funguje i v případě Hondy, my jsme však srovnávali úplný opak – černou metalízu, která na velkém SUV působí v případě Hondy ještě bez zatmavených zadních oken poněkud „lacině“. To je ale opět spíše otázkou vkusu. Rozhodně s ní v tomto provedení zapadnete do davu o něco lépe.

Obě auta jsou navíc vybavena poměrně velkými koly – 18“ a kupodivu opticky ani jako příliš velké nepůsobí (škoda). V souboji zadních partií, které bývají důležité pro nejednoho dospělého jedince, za mě vyhrává Toyota – je tak nějak uhlazenější. 

Interiér: funkčně, prostorně a že by i prémiově?

I vnitřní souboj je zajímavou tématikou a ač na papíře vypadají obě auta hodně podobně, v interiéru jsou jiná. Toyota se tváří velmi luxusně a ve většině případech nejde o přetvářku. Příjemné jsou materiály, kůže i dílenské zpracování. Plovoucí displej audiosystému se dnes považuje za moderní a já to docela i chápu.

U Toyoty navíc nepůsobí vyloženě vytrčeně z prostředku palubky a nepřekáží tak výhledu. Malinko nevzhledně na mě působí jen stříbrně plastová tlačítka v jeho rámečku a ačkoliv je jeho systém o něco intuitivnější než ten v Hondě, absence CarPlay/Android Auto se v dnešní době nedá odpustit, a to třeba i tím spíše, že grafika navigačního systému není vyloženě dobrá – na evropské konkurenty ostatně ztrácejí oba vozy. Stále si i po letech novinářské praxe kladu otázku, proč Japonsko, kdysi technologická velmoc (částečně ještě dnes), nedokáže do aut dostat nějaký peckový systém palubní zábavy. No nic, přesuňme se k Hondě.

Ta si dle mého názoru příliš na nic nehraje, i když ve vyšší výbavě hovoří 13 tlačítek na volantu samo za sebe. Otázkou vkusu je poměrně mohutný středový panel – zatím jsem ale ve svém okolí nenašel nikoho, komu by nevyhovoval. Celkové zpracování interiéru je na první pohled jednodušší, ne však lacinější. V jednoduchosti je totiž dle mého názoru i krása, a to přesně platí v případě Hondy.

Líbí se mi i audiosystém, který v poslední generaci už není nějak extra složitý a díky CarPlay / AndroidAuto (srovnání) se dá bez větších komplikací používat od prvního dne po převzetí. Málem bych zapomněl na přístrojovou desku – ta je v případě obou dnes testovaných vozů řešena digitálně nebo spíše lépe řečeno polodigitálně. Část přístrojů / ukazatelů je tedy pořád analogových a má klasické ručičky.

Toyota v tomto případě nabídne více individualizace, grafiky a větší centrální displej (přístrojovky), Honda je opět jednodušší a i když může digitální otáčkoměr a rychloměr působit jak z jiné galaxie, mě osobně je příjemnější. Hned vám řeknu proč. Kombinace barviček (především modré a křiklavě zelené) u Toyoty totiž není pro každého a vůbec největší problém s přístrojovkou mám za přímého denního světla, kdy mi ani maximální jas prostě nestačí. Honda vám narovinu nepředá tolik „užitečných“ informací, mně osobně to ale příliš nevadí. Nechci teď být příliš kritický, ale vzpomenu ještě jeden zásadní nedostatek jednoho z aut – jedno totiž nemá ani ve výbavě za více než milion korun výškově nastavitelnou sedačku spolujezdce. Skoro bych se až chtěl zeptat, jak tohle mohlo někoho v Toyotě (ne)napadnout?

Posledním rozdílem je i ovládání voliče jízdních režimů. Zatímco u Toyoty nechybí klasická automatová řadící páka, Honda implementovala do hybridních verzí CR-V prostě a jednoduše pár tlačítek, kterými řadičku nahradila. Asi neumím a ani nechci odpovídat na otázku, které řešení je lepší. RAVka ale dodává i volič jízdních stylů, ve kterém kromě normal, ECO a SPORT nechybí ani TRAIL (stezka nebo cesta). Při nejmenším se tak tváří, že pro ní terén cizí není – jelikož jsou ale zadní kola poháněna pouze elektromotorem (a to ještě ke všemu jen jedním ze dvou), velké výkony tímto směrem nečekejte.

Já osobně bych v případě obou aut viděl účinnost čtyřkolky především při rozjezdech na sněhu, za mokra a na prašných cestách, do klasického terénu a na delší výpravy bych to stejně neviděl. 

Jízdní vlastnosti: není hybrid jako hybrid

Ač je základní koncepce pohonu u obou vozů shodná, jisté odlišnosti v ní stejně jsou. Prvně je potřeba zmínit, že má Toyota (snad i díky své dlouholeté praxi s hybridy) k dispozici obecně silnější hnací ústrojí. To se v jejím případě skládá z 2,5litrového čtyřválce a dvou elektromotorů, systémový výkon tak činí 163 kW, což je při nejmenším hodně slušná porce. Dvou-a-půl litr se ale také projeví na ceně povinného a havarijního pojištění, které bude mít pravděpodobně Honda s dvoulitrem o něco málo levnější.

Zároveň pak nová RAVka těží i z větší baterie, což se sice u klasického HEV (bez externího nabíjení) může zdát podružné, nicméně v praxi určitě není. Honda se spoléhá taktéž na atmosférický čtyřválec, ten její má však „pouhé“ dva litry a společně s elektromotory dodává na všechna čtyři kola „jen“ 135 kW. A nebyli by to Japonci, kdyby atmosférické motory (doplněné o ty elektrické) neposílaly na kola výkon přes variátorovou převodovku e-CVT. Tu jsme my jako relativně nároční redaktoři ochotni tolerovat snad jen právě v hybridech – nikde jinde nás zatím neoslovila a raději bychom volili vždy manuální alternativu, ta tady samozřejmě k dispozici není.

K CVT každopádně můžete mít spoustu výhrad, hybrid ale třeba vytáčení motoru do především sluchově nepříjemných výšin částečně kompenzuje sílou elektromotoru, a právě to by mělo být o něco lepší (vzhledem k výkonu) v Toyotě. Překvapením je, že není. Ostatně narovinu všechny tabulkové hodnoty svědčí ve prospěch Toyoty – zrychlení i spotřeba, snad jen maximální rychlost je elektronicky omezena na 180 km/h pro oba vozy stejně – mimochodem to není moc, že?

A to se vlastně dostáváme k největšímu úskalí hybridního pohonu ve větších (lépe řečeno vyšších) vozech. Je to právě rychlá jízda nebo dynamický styl, co hybridu obecně příliš nesedí. Kdysi jsem prohlásil, že u hybridu je potřeba hledat smysl v nesmyslu. Zní to zle, ale zlé to vůbec není. Jde spíše o náš vžitý styl. Pokud jste zvyklí jezdit co nejkonstantněji a nejplynuleji, pak hybrid potřebuje v podstatě téměř pravý opak – hybrid díky rekuperaci rád brzdí a rád zrychluje, při konstantní rychlosti nemá příliš šancí dobýt baterie a naopak z nich zase nějakou tu energii využít.

Vraťme se ale k pozitivům, obě auta dokáží být především v městském provozu hodně úsporná. Já sám jsem se s oběma pohyboval ve městě, při klidné jízdě, někde na hranici 4 l/100 km a už mi přijde jedno, jestli to jednou bylo 3,8 a podruhé 4,3. Obě hodnoty jsou totiž na tak velká auta naprosto super a s konvenčním pohonem nedosažitelné. Pokud vyjedu za město a nejedu zrovna po „skorodálnici“ z Prahy do Českých Budějovic, tedy zhruba 100 km/h na tempomat, pořád s hybridem dosahuji úspory i komfortu. Horší je to při prudším předjíždění nebo dálničních 130 km/h. Skoro jsem měl i pocit, že „slabší“ Honda zvládá vyšší rychlosti, alespoň po stránce spotřeby, lépe a vůbec si nedokážu vysvětlit, čím to bylo.

Řekněme, že jízda na hranici rychlostních limitů vás vyjde s Hondou na 6,8 l/100 km a s Toyotou o několik desetinek více, což je o to zajímavější, že v tabulkách je Honda skoro o litr žíznivější. Pocitově je pak Toyota živější až pod plným plynem, kdy se ale do kabiny line vskutku očekávatelně poměrně nepříjemný zvuk / hluk atmosférického čtyřválce vytočeného pomocí CVT do výšin, o kterých (kvůli absenci otáčkoměru) nemáte příliš zdání. Stejné je to samozřejmě i v případě Hondy. Moje doporučení tak zní: nejezděte s hybridním vozem rychle…

Vraťme se ale zpět k jízdním vlastnostem. Musím uznat, že jsou obě auta na dnešní dobu poměrně příjemně měkká, nejedná se o žádná uskákaná SUV, byť opět v podvozkových vlastnostech lehce vede Honda, její přednosti jsme hodnotili koneckonců i v samostatných testech. Obecně se ale jedná o povedená moderní SUV, jejichž smysl umím pochopit. Zatímco na začátku tohoto srovnávacího testu jsem se nad moderním hybridním SUV ušklíbal, teď už ani jedním z těch, co přede mnou stojí, neopovrhuji.

Verdikt: výhra na detaily

Možná už se budu opakovat, avšak stále věřím, že vás moje hláška „ani dnes to rozhodování nebylo vůbec jednoduché,“ nenudí. Na začátku jsem se, myslím, tvářil, že přede mnou stojí hodně podobná auta a já si tak nějak v průběhu článku uvědomil, že zaměnit určitě nejdou. Zatímco u Toyoty bude hybrid zřejmě jasnou volbou pro většinu zákazníků (tahle značka je totiž na moderních hybridních systémech postavená), u Hondy bude většina minimálně přemýšlet nad konvenčním motorem.

Obě automobilky ke svým v tuzemsku největším SUV dávají navíc pouze jednu standardní alternativu a on atmosférický benzínový dvoulitr ve velkém autě, v tomto případě v RAVce příliš parády vyloženě neudělá, naopak moderní 1.5 V-TEC turbo je zejména v manuálním provedení Hondy CR-V velmi povedenou motorizací. Když se pak podívám do ceníků obou konkurentů, abych porovnal poměr cena/výkon, zjišťuji, že je Honda ve všech hybridních verzích vždy o něco levnější. Konkrétně v našem provedení (v obou případech s nejvyšší možnou výbavou) je to zhruba o 50.000 Kč, což na druhou stranu při ceně 1.082.900 Kč resp. 1.132.400 Kč v případě Toyoty není úplně moc.

Byla to ale zcela objektivně poslední malá tečka v našem dnešním putování, která rozhodla o konečném vítězi. Především o něco komfortnější podvozek, na nic si nehrající a lépe odhlučněný interiér, lepší audiosystém, lehce nižší cena a ve finále i hybridní systém, který na rozdíl od druhého kandidáta předčil očekávání, to vše hovořilo ve prospěch Hondy CR-V, která tak dneska snad i trochu překvapivě vítězí ve velkém hybridním duelu. Není to však výrazné vítězství – jsou parametry, ve kterých naopak Toyota vítězí – třeba maximální výkon či delší využití elektrické jízdy díky větší baterii, soundsystém JBL nebo o něco větší zavazadelník. Pocitově bychom však mezi oběma kandidáty rozdíl 25 kW netipovali, a tak s lehkým předstihem nakonec opravdu vítězí Honda CR-V.

Honda CR-V 2.0 i-MMD Hybrid 4WD Executive
Plusy:

• komfortní podvozek
• nižší spotřeba
• dobré odhlučnění
• lepší audiosystém 

Mínusy:

• slabší design zadních partií
• nižší výkon při plné zátěži
• nižší čistě elektrický dojezd

Toyota RAV4 2.5 Hybrid AWD Selection
Plusy:

• nadčasový design
• vyšší maximální výkon
• větší zavazadelník

Mínusy:

• malý rejd
• vyšší spotřeba ve vyšších rychlostech
• absence výškově nastavitelného sedadla spolujezdce
• absence konektivity Apple CarPlay / AndroidAuto