Toyota GR Supra - upoutá pozornost rychle a zběsile
Toyota GR Supra je ikonické auto, které není třeba nijak dlouze představovat. My jsme měli možnost vyzkoušet třílitrovou verzi s 340 koni ve stejném kabátě, v jakém Supra zářila v kasovním trháku Rychle a zběsile. Je jasné, že jde o auto, které nepotkáte na ulici denně. Rád své recenze začínám prvními dojmy, tedy tím, co běží mojí hlavou první minuty po setkání s autem. Důvody jsou prosté - tyhle dojmy jsou ryzí a ničím nezkreslené. Řada z těch dojmů totiž po po pár minutách zmizí, protože člověk si na věci snadno zvykne. A tentokráte je těch prvních dojmů nějak víc, takže tady jsou.
Páteční odpoledne. Před domem mi stojí překrásná Toyota Supra, která se trochu vymyká tomu, co běžně testujeme. V oranžovo-černém zbarvení, je přesnou kopií té z filmu Rychle a zběsile. Vítá mě agresivní přední část s černým pruhem přes dlouhou kapotu ukrývající mocný šestiválec. Velká 19 palcová kola kontrastují s 1,2 metry výšky. Cestou k autu si všimnu, že za stěračem mám papírek. Buď to někdo odřel, nebo je to nějaký kompliment, problesklo mi hlavou. Na lístku jsou dvě instagramové adresy dívek a text “máš dobrý auto”. Tolik asi k tomu, kolik Supra na ulici poutá pozornosti, i když je jen zaparkovaná. Dlouhatánskou přední kapotu následují dlouhatánské přední dveře, kterými se nasoukám dovnitř. Ta výška vozu v kombinaci s širokými prahy a nízkou výškou sedadla chce trochu cviku, ale zvládám to bez ztráty kytičky. Ocitnu se v jiném světě. Moje tělo najednou podpírají skvělá sedadla a pohledem spatřím interiér ze staršího BMW. Ale mně to vůbec nevadí. Ovládací prvky jsou přehledné, jasné a nevyjdou určitě z módy ani nezestárnou.
Pohledem na páteční dopravní situaci v Praze zjišťuji, že se mi nechce postávat 30 minut v kolonách, jen abych se dostal na okraj Prahy. Vyrážím tedy jen na myčku, udělat nějaké statické fotky a pro benzín. Podržím tlačítko Start a skoro se leknu. Vyprsknutí výfuků Remus rozčísne sídlištní pohodu. Třílitrový benzínový šestiválec s twin-scroll turbem právě ožil a s dunivým zvukem si bublá ve vyšších otáčkách, aby si zahřál katalyzátor. Je čas vyrazit. V té dnešní době SUV je to už dost netradiční pocit, mít zadek jen pár centimetrů nad zemí. První pocit je, že z auta je opravdu špatný výhled hlavně vpravo šikmo vpřed a kamkoliv vzad. Kapota je dlouhá a těžko se odhaduje její délka. Couvací kamera a senzory mi pomohou vyparkovat a s jemným bubláním výfuku vyrážím. Velmi lehce jde řízení, co mi trochu nesedí k tomu, jak drsně výfuk promlouvá k světu. Proplétám se městem a překvapilo mne, že ani elektronické tlumiče nejsou tak tuhé, jak by se mohlo zdát. Ono nebýt toho toho výfuku Remus, který je tuningem tohoto konkrétního kusu, tak je to vlastně spíš grand tourer než sportovní auto.
Na myčce mám možnost osahat každý záhyb nízké karoserie a tak kromě focení už zbývá jen dotankovat. Na displeji svítí spotřeba kolem 14 litrů. Kolega Jirka najel dvě stě kilometrů a 50 litrová nádrž je ze ⅔ prázdná. Cestou domu na mne z autobusových zastávek mávají mladí kluci, protože to auto prostě budí tolik pozornosti, jako snad naposled budil Renault Twizzy. Parkuju před domem a na sobotu mám velmi smíšené pocity - to auto na mne působí velkým nepřehledným dojmem, výfuky svým duněním mohou z delší cesty udělat peklo, ale to nevadí protože daleko stejně nedojedu, když je to tak hladové. Tolik pátek.
Sobotní ráno. Auto čisté, natankované, trasa vytyčená, palubní počítač vynulovaný a vyrážím. Prahou se k výjezdu na D1 propletu se spotřebou 8 litrů. Not bad. Osmistupňová převodovka drží motor velmi zkrátka, řadí kolem 1500 otáček a při ustálené jízdě dokonce jen kolem tisíce. Motor si krásně přede a hlavní zvuková kulisa se lyne z výfuku. Ty koně tam jsou cítit, ale motor nereaguje nijak horlivě na přidání plynu. Prostě tak akorát. Znovu nuluji palubní počítač a po té (jak nám tvrdí) “úplně nové D1” která je tak nová, že jsou na ní snížené rychlosti, se spotřeba také drží kolem 8 litrů. Jedu 130 km/h, motor točí 2 tisíce otáček a předjela mě jen služební modrá Octavia a totálně zrezlá bílá dodávka. Klasika. Z několika aut na mne lidi mávají. Nevím co mám dělat. Mám také mávat? Když mne vidí v takovém autě, chovají ke mne respekt, nebo jsem terčem posměchu. Nevím.
Po 60 km už nemám pocit z tak velkého auta a nastavil jsem si dokonale i sedačku - ta má třeba i vzduchově přifukované bočnice a vzduchovou bederní opěrku. Je na čase zkusit, co třílitrová Supra dovede. Sjíždím u Štemberku a vyrážím na známé klikaté okresky. Lehce tisknu plyn, Toyota řadí mezi dvěma a třemi tisíci otáček a já už mám pocit, že mi vlastně ta dynamika už takhle stačí na hezké svezení. Ona totiž už od 1600 otáček má Supra 500 Nm. Když pak ještě trochu víc přidám, nad třemi tisíci otáček už se rozpoutává oheň a do těch 4 tisíc už je to více než rychlé auto. Jenže ono je tam pořád 1500 otáček do konce. Co s nimi? Mám respekt vůči zadokolce, vůči podzimním vlhkým silnicím, vůči předpisům i okolním účastníkům. Supra na tohle všechno kašle. Toho výkonu má tolik, že já jej na běžných silnicích prostě využít neumím. Je výrazně lepším autem, než já jsem řidičem. Nebo vlastně rebelem spíš než řidičem.
Skvěle se řídí, skvěle řadí, skvěle drží. I na rozbitějších silnicích fungují tlumiče parádně. Jenže i když mám pocit, že jedu rychle, a Supra na chvíli vyžene otáčky do vyšších sfér, tak během krátké chvíle se už zase povaluje na polovině výkonu a v polovině otáček. Prostě v každé chvíli jsem cítil, že té rezervy z pohledu přilnavosti i výkonu je pořád tolik, až to vlastně znamenalo, že jen těžko posoudím její vlastnosti, které se nejlépe odhalí na limitu vozu. Spotřeba se drží kolem 13 litrů a to vlastně nemám pocit, že bych ji nějak moc ždímal. Zkouším ji tedy na letišti, kde ukazuje, co v ní je - krásně jdou kontrolovat smyky, motor je dost silný na to, aby kola utrhl kdykoliv do kráásného smyku, kterému budou tak strašně chutnat ty zadní 275/35 ZR19 Micheliny. Proto toho po pár minutách nechám, ať si to auto užije i někdo jiný. Je to totiž opravdová paráda. Ale upřímně. Čekal by někdo něco jiného? Od auta, které je od Toyoty a pod kapotou má techniku BMW? To je přece mistrovský recept, který nemůže skončit špatně.
Pokračuji cestou po širokých silnicích prvních a druhých tříd, které supře sluší nejvíc. Jen tak svištět krajinou, z výfuku vydávat brumlavý zvuk a kdykoliv podřadit třeba o 5 stupnů a z osmičky kolem 1500 otáček tam šupnout trojku, vyslechnout si mocný zvuk vytočeného šestiválce s pěkným "popcornem", předjet a zase si tam jemňoulince poskládat těch 5 rychlosti s takovou zvukovou kulisou, kterou jen tak nezažijete.
Z Tábora do Prahy večerním klidným tempem Supra potvrzuje, jak příjemné GT to je. Nemusí se pořád divočit, člověku stačí ten hřejivý pocit, že těch brutálních 340 koní má k dispozici. Že je veze sebou. Zapadá slunce a oranžová Supra pluje krajinou. Ne zrovna tiše, ale pluje. Říkám si, že lidé z PR oddělení Toyoty tam ty výfuky značky “Rámus” dali schválně. Jinak by tahle Supra určitě neměla najeto 17000 km, ale dvojnásobek. A to jsou ve výfuku klapky, které se otevírají jen ve sportovním režimu.
GR Supra je parádní svezení. Ty výfuky mně osobně při ustálené rychlosti trochu zbytečně rušily tu cestovní pohodu, ale pro ten účel, pro jaký české zastoupení Toyoty toto auto má, slouží dokonale. S oranžovým zbarvením je ta zvuková kulisa zárukou pozornosti, jakou získáte jen v málo jiných autech.
