Škoda Kodiaq

Test: Škoda Kodiaq: pohodlný a prostorný rodinný křižník. Potřebuje však nejsilnější motor

První sedmimístné auto značky Škoda, model, který má pomoci mladoboleslavské automobilce ukousnout co největší kus koláče překotně rostoucích prodejů vozů třídy SUV a auto, které člověk vídá na silnicích čím dál víc i přes ne zrovna skromný ceník – to vše je Škoda Kodiaq. Nebo aspoň o ní tak smýšlí značná část světa.

Jestli je tahle stále ještě relativní novinka schopná dostát očekáváním, jsem zjišťoval ve špičkově vybavené verzi s pohonem 4x4, dvouspojkovou převodovkou DSG a 140PS verzí dvoulitrového TDI. Pokud máte za to, že by vám 140 koní stačilo a DSG že by vás naopak zlobilo, ponořte se do čtení – je to přesně naopak.

Komentovat vnější vzhled Kodiaqu je snad téměř zbytečné – ne že by to bylo auto na silnicích tak běžné, že by ho každý viděl už tisíckrát, ale při jeho představení bylo kontroverzí okolo jeho vzhledu až nad hlavu. Musím se přiznat, že jsem se přikláněl na stranu těch, kterým se Kodiaq dvakrát nelíbil. Jeho příď mi přišla – a stále přijde – trochu moc podivná. Více než medvěda kodiaka, podle kterého se tahle velká Škodovka jmenuje, mi příď připomíná prase bradavičnaté.

Druhá, menší světla pod hlavními světlomety jsou pochopitelně mlhovky. Jsou dost vysoko, takže si je v blátě neušpiníte. Na druhou stranu, musím se ptát, jak moc pomůžou při jízdě v mlze. První generace Octavie také měla mlhovky vysoko, dokonce byly součástí hlavních světel, a v mlze to nebyla taková hitparáda jako u aut, kde jsou mlhovky dole v předním nárazníku.

Měl bych připomínky i k vzhledu zádi, ale po představení menšího Karoqu mám skoro nutkání je spolknout. Zadní světla, byť jsou možná trochu moc plasticky členitá, jsou dle mého názoru na zádi nejlepším prvkem. Světla jsou velká a těžko na nich něco přehlédnete, jen bych byl možná radši za mlhovku na obou stranách, ne jen vlevo.

Šířka, šířka a zas šířka

Medvěd kodiak je největší hnědý medvěd na světě. Kodiaq je zase největší Škodovka na světě – tedy, z těch, co se aktuálně vyrábí. A opravdu to není malé auto – přesnou šířku přes zrcátka neznám, ale v zúženém levém pruhu opravovaných úseků dálnice D1 mi za volantem Kodiaqu nebylo příjemně ani vedle malé dodávky. Kamion bych jistě nepředjížděl.

Velká vnější šířka je samozřejmě znát uvnitř. Středový tunel nemusí být díky motoru uloženému napříč před přední nápravou příliš široký, takže do šířky je za volantem místa opravdu hodně – levým loktem odloženým na opěrce ve dveřích jsem se nedotýkal dveřní výplně. Na druhé řadě sedadel je prostor podobně velkorysý, zejména jsou-li sedačky odsunuty až úplně dozadu. Lavice je trochu tvrdá, ale ani tak bych se nebránil urazit tu stovky kilometrů.

Ve třetí řadě sedadel bych ale protestoval, i kdybych jel jen kolem komína. Se 184 cm výšky jsem se nedokázal posadit vzpřímeně, kolena jsem měl pod bradou a abych se tu vůbec vešel, druhá řada sedadel musela být posunuta dopředu tak moc, že kdo by seděl přede mnou, nesměl by mít nohy. Zkrátka, poslední dvě sedačky jsou nanejvýš nouzové, anebo pro malé děti.

Pokud ale zůstanou schované v podlaze, po otevření pátých dveří vás uvítá zavazadelník slušného objemu – i s druhou řadou sedadel posunutou do krajní zadní polohy. Věci čtyř lidí na týdenní i delší dovolenou spolkne jako nic. Velikost Kodiaqu také znamená jednu velkou výhodu – nemusíte si vybírat mezi lepším audiosystémem se subwooferem, pohonem 4x4, třetí řadou sedadel a rezervním kolem. Testovaný kousek měl všechno tohle najednou.

Kabina však není dokonalá

Samozřejmě, jsou tu i mínusy. Madla dveří jsou příliš daleko vpředu, což znamená, že se dveře hůře zavírají – musíte vyvinout daleko větší sílu, aby se kompletně dovřely, než kdyby byla madla v zadní půlce dveřních loketních opěrek. V případě řidičových dveří to také znamená, že ovládání oken a zrcátek je nepřirozeně daleko vzadu. Pokud si odložíte ruku pohodlně, máte ho někde pod zápěstím.

U dveří ještě zůstanu, přesněji u zrcátek – mám k nim stejnou výtku, jako k těm v nedávno testovaném Golfu GTD. Ve vnější hraně je vidět blikání blinkru, což by samo o sobě bylo fajn, kdyby těsně vedle nebyla ikona hlídače mrtvých úhlů, která se rozbliká úplně stejnou barvou, když dáte směrovku na jednu stranu a hlídač tam vidí auto. Vidíte tam tedy něco blikat, ale to je přeci v pořádku, je tam vidět blinkr… Je třeba se dost soustředit, co a jak v tom zrcátku bliká, abyste si varování hlídače nespletli s prostým blikáním směrovky. Simply stupid.

Ptal jsem se na důvod tohoto problému na tiskové konferenci jiné značky koncernu VW, s argumentací, proč si myslím, že by mělo být zrušeno. Dostalo se mi odpovědi, že nemám pravdu, že řidič vždycky jasně vidí, jestli bliká jen blinkr nebo i hlídač mrtvých úhlů. A že ono okénko či kousek blinkru v hraně je tam, jen aby řidič věděl, že bliká blinkr. Nic víc.

Sériová navigace je špičková, přístrojový štít bych dokázal vylepšit

Systém Android Auto jsem si za posledních několik měsíců docela oblíbil, zejména kvůli faktu, že si můžu doma na počítači uložit nějaké – jakékoliv – místo a pak k němu snadno zahájím navigaci v autě. Jenže v Kodiaqu mě Android Auto neuvěřitelně vytáčel svými pomalými reakcemi téměř ve všem, co dělal.

To se po připojení telefonu vůbec nespustil a nešel zapnout ani manuálně, to se sám odpojil, to zmizela dolní lišta s hlavními tlačítky – a dokonce jednou telefon přestal reagovat takovým způsobem, že nezbylo, než vytáhnout baterii, aby se se mnou zase začal bavit. Tohle selhání nebudu dávat za vinu vozu, ale i tak byl Kodiaq tedy první novinářské auto vybavené Androidem Auto, ve kterém jsem ho většinu času nepoužíval a spolehl se na hudbu prostě přes Bluetooth a vestavěnou navigaci auta.

Ta je velmi dobrá a na rozdíl od Androidu Auto umí zobrazovat instrukce i v displeji mezi budíky. Benefitem také je možnost otevřít si „informační okno“ v levé straně centrálního displeje, když v něm máte otevřenou navigaci. Tam si můžete zobrazit, jaká hudba zrovna hraje, informace o aktuální poloze včetně přesných souřadnic GPS, anebo třeba tři nadcházející odbočení na nastavené trase.

Dovolím si poznámku na adresu displejů v přístrojových štítech či rovnou digitálních budíků. Byl to případ Golfu GTD, testovaného nedávno, a je to případ i Kodiaqu, ovšem zde je to znatelné o to víc, protože tu je jen jeden menší displej uprostřed. Máte-li zapnutou navigaci, musíte si vybrat, jestli chcete v budících vidět instrukce navigace anebo informace pokročilých jízdních asistentů, tedy aktivního hlídače jízdních pruhů a adaptivního tempomatu.

Tyto dvě věci bych však chtěl při dlouhých jízdách vidět najednou. (A taky teploměr oleje, kdybych si mohl ještě trochu vymýšlet.) Zejména na dálnicích a rychlých silnicích I. třídy by byla možnost zobrazení jednoho i druhého najednou přímo ideální. Opět musím připomenout Peugeot 3008, který tuto možnost díky širokým možnostem individualizace digitálních budíků nabízí.

Je hlavně pohodlný, sportovnost nečekejte

Pokud od Kodiaqu budete očekávat sportovní jízdu, nedočkáte se. Tohle auto nemá v popisu práce jezdit jakkoliv blízko významu pojmu „sportovní“, byť si říká SUV, tedy Sport Utility Vehicle. Naopak onoho „Utility“, užitné hodnoty, nabídne opravdu spoustu. Již jsem zmínil spoustu sedaček a velký kufr, které tento vůz definují.

Zároveň to ale v žádném případě není utilitární auto, zejména nikoliv v nejvyšší výbavě Style. Komfort posádky je tu na prvním místě, s třízónovou klimatizací, vyhříváním a chlazením předních sedaček a vyhříváním vnějších míst druhé řady sedadel.

Kodiaq byl zároveň prvním autem koncernu VW, které jsem testoval a ve kterém byly znatelné změny chování podvozku v závislosti na nastavení jízdního profilu. V režimu Comfort byl podvozek měkký, poddajný, až houpavý, nebojím se říci. Ne zas příliš - rozhodně tu nedostanete mořskou nemoc. Jen cítíte, jak se vůz třeba na příčných prazích nebo podobně velkých a pomalu projížděných nerovnostech zhoupne. Je to velmi komfortní a velikosti tohoto vozu to velmi dobře sedne.

Ve sportovním režimu podvozek citelně ztvrdne. Stane se až uskákaným - asi spíš pocitově, ale působí neposedně. Jestli bude lépe držet v zatáčkách, si nejsem jist, měkčí odpružení je pro přilnavost na nekvalitních vozovkách lepší - a jak to je se stavem asfaltu tam, kde jezdíte nejčastěji, jistě víte sami. Na nějaké řezání zatáček je Kodiaq v každém případě příliš vysoký a těžký a také nemají ani přední sedadla dostatečné boční vedení, takže jsem sportovní mód po chvíli vypnul.

Nevrátil jsem se ale ke komfortnímu. Ve sportovním režimu se mi totiž líbila odezva pohonného ústrojí, vůz mi přišel o něco svižnější než v ostatních módech. I tak byla odezva na plyn dost chabá i na přeplňovaný motor, zejména v nízkých otáčkách, ve kterých DSG drželo motor většinu času, nebylo-li ve sportovním režimu. Vzal jsem tedy zavděk profilem Individual, který si lze nastavit dle libosti. Začínám si všímat jistého vzoru - ve všech autech koncernu VW, se kterými jsem zatím měl tu čest, bylo individuální nastavení pro nejlepší zážitek nutností.

Motor stačí jen na klidnou jízdu

Samozřejmě, sportovnímu svezení nehověl ani motor. Chtěl jsem napsat, že dvoulitrové TDI s výkonem 140 PS má kvality jinde, a nepochybně to je i pravda, ale v Kodiaqu nemají moc velký prostor se projevit. Mnohem silněji totiž budete vnímat nedostatek síly pro pružné zrychlení nad 120 km/h. V převodovce problém není, ta řadí bleskurychle, ale i když na pedál plynu nestydatě šlápnete, v těchto rychlostech už motoru nezbývá příliš sil, i když v autě jedou jen dva lidé. Při plném obsazení a s „rakví“ na střeše – jinak byste se totiž museli balit opravdu velmi úsporně – zapomeňte na nějaké rychlé předjíždění, zejména do kopce.

Jsem si vědom toho, že 140PS verze dvoulitru TDI je druhý nejsilnější motor v nabídce a že by tedy měl být adekvátní, ale není. Pokud chcete jezdit rychle anebo pokud plánujete často vozit hodně lidí, oželte radši kožené sedačky nebo něco podobného a připlaťte za nejsilnější, 190PS verzi dvoulitrového dieselu. Trochu zamrzí, že pod kapotu Škodovka nenabízí šestiválec, opravdu by Kodiaqu slušel.

Na klidnou jízdu ovšem 140 dieselových koní stačí docela slušně, zejména pokud na dálnici zavítáte jen zřídka. Do 100 km/h je síly celkem dost, převodovka řadí naprosto hladce, v interiéru je slyšet jen jemné ševelení a jak komfortní dokáže být podvozek, jsem nastínil už výše. Chtěl jsem původně motor označit za nejslabší článek tohoto bílého řetězu, ale neudělám to – nejslabším článkem je jen jeho nízký výkon.

Čím naopak tento motor docela potěšil, je spotřeba paliva. Průměrně jsem jezdil za 6,6 litru. Kdo pamatuje první Octavii s 1,9 TDI PD, může být šokován, ale připomínám, že Kodiaq je podstatně větší a těžší, má pohon všech kol a zrovna tuhle verzi musíte plynovým pedálem docela dost „krmit“, abyste se dočkali aspoň nějaké dynamiky. Proto 6,6 litru na sto považuji za dobrou hodnotu.

Mimo asfalt zvládne víc, než se zdá

Kodiaqa jsem vzal i mimo asfalt. Samozřejmě to nebyl žádný offroad trial, byl obut na silničních letních pneumatikách, které na blátě neposkytovaly vůbec, ale vůbec žádnou jistotu, takže jsem se držel polních cest. Na těch si vedl velmi dobře a troufnu si říci, že s trochou dovednosti ve volení stopy toho projedete docela dost. Jen to opravdu chce adekvátní pneumatiky, pokud mimo asfalt plánujete jezdit častěji.

Na co je Kodiaq uzpůsoben docela dobře, jsou meziměstské a dálniční přesuny. Vím, že jsem o pár řádků výše napsal, že na dálnici Kodiaq nepatří k nejsilnějším autům. To stále platí; to zbytek auta je na dálnici výborný. Podvozek je dostatečně komfortní i v pravém pruhu dálnice D1, na palubě netrpíte nadměrným hlukem, v zimě si můžete pustit vyhřívání sedačky, v létě zas chlazení. Dovedu si představit Kodiaqem jezdit dlouhé trasy.

Adaptivní tempomat funguje slušně, jen v zatáčkách je potřeba hlídat, jestli auto před sebou pořád vidí. Na D1 jsou některé zatáčky docela ostré a stalo se mi, že vůz před sebou ztratil a začal zrychlovat – a pak ho najednou opět spatřil, ale už příliš blízko a šlápl na brzdy. A pokud budete adaptivní tempomat využívat i na okreskách, platí to tím spíš.

Výhodou je, že za jistých okolností dokáže i zcela sám popojíždět v koloně, nebo se rozjet na křižovatce, pokud nejste první – to když se úplně nezastavíte. Pokud ano a pokud start-stop vypne motor, je třeba pro rozjezd lehce šlápnout na plyn. Pak se adaptivní tempomat chytí, což dá najevo na displeji mezi budíky, a opět pojede podle auta před vámi.

Ve výbavě byl i aktivní hlídač jízdních pruhů, kterého často a rád využívám na dálnicích. Na těch fungoval spolehlivě, jen bylo, jako obvykle, nutno mít pevnou ruku, pokud máte nějaký důvod čáru přejet bez blinkru. Hlídač fungoval i ve městských rychlostech, dokonce i pod 30 km/h, ale v takové chvíli je to spíš zařízení, které musíte hlídat vy, než aby hlídalo ono vás. Možná to byl jen můj dojem, ale párkrát se mě v takovýchto rychlostech hlídač snažil nasměrovat do obrubníku. Naštěstí je ale velmi snadné ho vypnout pomocí tlačítek na volantu, nemusíte složitě hledat v menu.

Komfort a skutečná volnost, ale nikoliv zadarmo

Když jsem Kodiaqem jezdil, tu do Ikei pro skříňku, tu jen tak se projet, přemýšlel jsem, jak recenzi uzavřu. Nadešel ale konec našeho týdenního soužití a závěr se nabídl sám: Kodiaq bylo auto, které jsem vracel opravdu nerad. Ne že by bylo o tolik lepší než třeba Golf GTD, zejména tedy po stránce dynamiky jízdy lepší opravdu nebylo, ale palubní komfort byl lepší a větší světlá výška mi dodávala mnohem větší pocit svobody. A nejen oproti Golfu, i oproti Mazdě CX-3, kterou jsem vrátil jen pár dnů předtím, než jsem dostal Kodiaqa.

Že prostě můžu kdykoliv sjet se silnice a vydat se nejen kam mě srdce táhne, ale i kudy tam chce jet. Ve skutečnosti tomu tak úplně nebylo, Kodiaq je stále „jen“ SUV a nikoliv skutečný offroad, ale to není tak podstatné. A myslím si, že dost velkou část zásluh na současném boomu crossoverů a SUV má právě tohle – nikoliv nutnost jezdit mimo asfalt, ale pouhé vědomí, že člověk může, že to jeho auto zvládne.

Jistě, svůj vůz bych si nakonfiguroval trochu jinak. Začal bych nejsilnějším dieselem a přihodil bych tažné zařízení, ale zůstal bych u nejmenších kol, převodovky DSG a pohonu 4x4. Třetí řadu sedaček a kožené čalounění bych asi neobjednal, stejně jako bezklíčový přístup – je to pro zloděje příliš snadná cesta, jak vůz ukrást, a také mi nevyhovuje umístění startovacího tlačítka zboku na sloupku řízení. A zcela jistě by mé auto nebylo bílé, asi bych zvolil stříbrnou nebo nějakou tmavě červenou.

Musel bych se ovšem připravit na to, že Kodiaq není levné auto. Za „svého“ bych zaplatil jistě okolo milionu korun; tento testovaný atakoval hranici 1,2 milionu. Leckomu to může přijít na Škodovku hodně, možná ho napadne, jestli Kodiaq není předražený jen proto, že to je Škodovka. To vyloučit neumím. Co naopak můžu potvrdit, je, že Kodiaq je opravdu velmi povedené SUV.