Srovnávací test SUV: Citroen C5 Aircross vs. Nissan Qashqai

Jiří Zelinka, 7. července 2019

Boom SUVéček pokračuje. Zatímco ještě před deseti lety byl segment tzv. městských crossoverů takřka neznámý a řada z nás by si při představě třeba takového Qashqai, zakladatele kategorie, jako hlavního auta do rodiny ťukala na čelo, dnes je vše jinak. Konkrétně označení C-SUV, pod které se oba dnes srovnávaní kandidáti schovávají, tvoří nejrozsáhlejší seznam zástupců na stránkách českého svazu dovozců. Není se čemu divit, už při prvním pohledu na naše dva vozy je vidět, jak rozmanitá může tato kategorie být. Až v průběhu zhruba týdenního testování si začínám uvědomovat, jak odlišná ta auta jsou. Každé má navíc dle mého názoru dost odlišnou cílovou skupinu. Jak se ale říká, protiklady se přitahují. Oba mají navíc podobný odstín barvy, že by paradox? Zatímco Qashqai mi pocitově sedí spíše k mladší generaci a je tomu patřičně naladěn od podvozku až po střechu, Citroen vypiplal svého pozdně uvedeného zástupce dost do detailu, výsledkem je tak komfortní SUV jako žádné jiné. I proto mě hodně zajímá dnešní srovnání – proti sobě stojí cenově i segmentově velmi podobná auta, vyhrát může ale jen jeden. Který to bude? V čem konkrétně bude lepší? Dokáže snad poslední příchozí porazit stálici, zakladatele a ctitele tradičních hodnot? To vše ukáže další test…

Design: už od začátku na to jdou jinak, i když oba moderně

Vzhled je především subjektivní záležitostí. I proto je pro nezávislého redaktora poměrně obtížné vám zprostředkovat nezaujatý postoj ke dvěma srovnávaným kouskům. Já sám za sebe ale nemůžu říci, že bych měl po této stránce jasného vítěze. Každý jsme přeci jiný a přesto jedinečný. Stejné je to i s auty a zatímco jednomu se může konkrétní kus líbit, druhému může připadat snad až odporný. Ačkoliv je design Qashqaie zejména po modernizaci z konce roku 2016 pořád vcelku svěží, dle mého názoru začíná být lehce okoukaný a tak nějak jsem v pozici, kdy pomalu vyhlížím nástupce. Dojem z C5 Aircross je zcela opačný. Vlastně se mi i docela líbí, že jeho výrobce postupně sjednocuje svůj designový podpis, který je poměrně hodně odlišný. Odlišný tak, že si jej se žádnou jinou značkou nespletete, a to ačkoliv je unifikace modelového portfolia v rámci značek i koncernů jako takových na denním pořádku. Skoro bych ani netipoval, že jde o mladšího a většího brášku Peugeotu 3008 nebo menšího sourozence Peugeotu 5008. Zatímco u prvních modelů s tzv. čtyřokým čumákem nebo výrazným bočním oplastováním (tehdy ještě věhlasnými airbumpy) jsme byli zřejmě všichni na vážkách, dnes testovaný model už tak bouřlivé diskuze určitě nevyvolává. Možná jsme si už zvykli a možná je jen design Citroenu nyní uhlazenější a celkově příjemnější. Posouzení už nechám na vás, nicméně mně osobně nevadí asi žádný prvek na exteriéru nové C5. Pokud se podíváme na obě auta, hned na první pohled je nám jasné, že je Francouz přeci jen o trochu větším autem. Vlastně asi všechny rozměry hovoří pro Citroen (bereme-li v potaz větší=lepší). Na délku tak vede o necelých 11 cm, na šířku o 5 cm a na výšku skoro o 10 cm, rozvor má pak Citroen delší o znatelných 8,4 cm. Na hmotnosti se vše výše uvedené podepsalo poměrně výrazným rozdílem (1315 kg u Nissanu vs. 1615 kg u Citroenu). To vše zní více než zajímavě a mě už teď zajímá, jak si povedou v dalších kategoriích.

Interiér: roky ani původ se nezapře, co ale působí lépe?

Japonsko má narovinu od Evropy (a od Francie kór) daleko. Občas se zamýšlím, proč Japonsko, do jisté míry velmoc vývoje elektroniky, pořádně nedokáže své poznatky zužitkovat do aut. Nechci v tuto chvíli rýpat do Nissanu a jeho audiosystémů, vlastně je snad vždycky hodnotím kladně pro jejich jednoduchost a user-friendly ovládání, pokud ale přesednu z Qashqaie do Citroenu, jako bych zažil skok jednoho desetiletí a rozhodně si nemyslím, že jde o otázku modelového stáří tohoto modelu. Ani Citroen samozřejmě není geniální. Třeba absence mechanických ovladačů klimatizace byla, je a vždycky bude na zabití. Když si chci změnit teplotu, opravdu nechci dvakrát klikat na dotykový displej, abych tak učinil. Je to stejné jako s osvědčeným kolečkem hlasitosti – to si ostatně oba dnes testované vozy naštěstí ponechaly. Pokud jsem byl ale u exteriéru nerozhodný a nedovolil jsem si zmínit jasného vítěze, v interiéru musím vzdát hold Francii, především vzhled palubní desky je v případě Aircrosse povedenější. Nemluvím teď o funkčnosti – ta je u obou na dobré úrovni. Po estetické a grafické stránce (v případě jednotlivých displejů) je ale novější vůz o hodně povedenější. Ani bych snad nemusel zmiňovat přístrojový štít, vedle toho velkého digitálního od PSA totiž dva analogové ukazatele (otáčkoměr s rychloměrem) doplněné o displej palubního počítače vypadají jako usmrkánci marně čekající na inovaci, a to třebaže ovládání palubního počítače je v Nissanu intuitivnější a příjemnější. Pokrok hold nezastavíš. Překvapením pak je i to, že dílenské zpracování je v obou případech na vysoké úrovni. Citroen je přeci jen o něco výstřednější, a to především vzorkováním palubní desky („ála“ Citroen). Pocitově ani nepozoruji, že by byl jinak výrazně větší Citroen o tolik prostornějším vozem. Cítit je to samozřejmě v zavazadlovém prostoru, který je v jeho případě větší o znatelných 170 l (410 vs. 580) v základním provedení a o relativně zanedbatelných 45 l v maximálním stavu (1585 vs. 1630). Komfort na zadních sedadlech je zajímavou zastávkou v našem putování – záleží totiž na tom, kolik pasažérů naložíme. Troufnu si tvrdit, že pro 3 a 4 cestující bez přehršle zavazadel bude komfortnější Qashqai, v pěti nebo čtyřech s mnoha zavazadly na tom bude lépe Citroen. Ptáte se proč? Ihned vysvětlím. Výhodou i nevýhodou zároveň jsou pro C5 tři plnohodnotná sedadla v druhé řadě – ta jsou v zájmu stejné šířky všechna poměrně úzká a do šířky tak nenabízejí příliš komfortu. Qashqai sice těží z komfortu dvou krajních sedadel ve druhé řadě, zároveň ale nenabízí dělená sedadla v poměru 40:20:40 a ani praktický „tunel“ na lyže, z čehož plyne, že ve více jak třech lidech se do něj na hory nevejdete jinak, než s rakví. Výběr onoho scénáře nechám už na vás.

Jízda a komfort: největší rozdíly

Než se vydáme na cestování, vrhneme se na trochu teorie. Aby těch odlišností nebylo málo, naši kandidáti byli vybaveni dokonce hodně odlišnými motorizacemi. Podobný je snad jen výkon (117 kW pro Nissan a 130 kW pro Citroen) a automatická převodovka (7 st. dvouspojka Nissanu proti 8 st. hydrodynamickému měniči Citroenu). Náš Nissan ale sází na zcela nový benzín o objemu „1,35 l“, Citroen na osvědčený naftový dvoulitr. Rozdílná je pak i cenovka, o znatelných 147 tisíc výhodnější pro Nissan. Ve srovnatelných verzích (proti Qashqai stojící 1.6 PureTech 180) by se však rozdíl snížil na 77 tisíc. Těžko tak srovnávat oba motory před námi dnes stojící. Každý si zřejmě najde své a pro každý hovoří jiná pro a proti. Jako přeci jen o něco lepší agregát (rozuměj v řeči srovnatelné konkurence) se jeví jednotka DIG-T 160 DCT v Qashqai. Při slušném stylu jízdy se dokáže udržet na rozumné spotřebě (mezi 6 a 7 l/100 km) a potěší i projevem ve vyšších otáčkách v případě potřeby vyššího výkonu. Citroen proti němu působí jako absolutní kliďas, a je tomu tak vlastně i ve všech ostatních aspektech jízdních vlastností. Skoro bych si pro něj dovolil použít označení projevu za až poněkud „ospalý“, to ale není nic proti ničemu. Naftový dvoulitr Citroenu sice kupodivu nejsem schopný za celý týden stlačit na zázračně nízké hodnoty, naopak se ale bez ohledu na jízdní styl ustálila naše dlouhodobá spotřeba na 7 l/100 km a o moc výše se stejně nedostanete. To je hold hlavní výhoda dieselu – odchylka závislá na jízdním stylu je na rozdíl od moderních benzínů téměř zanedbatelná. Teď ale přichází řada na kapitolu, na níž jsem se těšil snad úplně nejvíce. Jejich hlavní rozdíl je totiž znát především na naladění podvozku. Zatímco Qashqai na 19“ kolech a spíše s tvrdším odpružením uspokojí zřejmě mladého a dynamického řidiče, C5 je s 18“ koly a hlavně tlumiči s hydraulickými dorazy naprostý kliďas s tak komfortním naladěním, jaké si snad ani nedokážete představit. Sám jsem dlouho přemýšlel, která tvář dnešního Jekkyla & Hyde je mi příjemnější (rozuměj která tvář segmentu C-SUV). Jako mladý a ambiciózní člověk bych se měl zřejmě přiklonit spíše na stranu tvrdšího naladění Qashqaie a musím dát této domněnce za pravdu. Je až překvapivé, co všechno Nissan dokáže, jak obratný je v zatáčkách, jak se na něj lze spolehnout a přitom si nemusí trhat vlasy z přejetí sebemenší díry. Opak je ale ve skutečnosti pravdou. Ten klid na palubě C5 Aircross mě totiž naprosto uchvátil a je pravda, že mi sedí k SUV jako takovému o mnoho lépe. Zdálo by se tak, že je právě Citroen více tradičním sportovně užitkovým vozem než Nissan. Pak ale přijde řeč na pohon všech čtyř kol, který naopak nabídne jen Japonec, a to ještě ke všemu jen s dieselem. Z Francie naopak slýcháme, že navzdory dostupnosti technologie 4x4 praměnící z využití hybridu bohužel C5 nikdy nebude k dispozici s připojitelnou zadní nápravou. Tak a teď babo raď. Já si dovolím tvrdit, že ani v této otázce není jasného vítěze. U mě sice jeden z vozů vyhrál, ale záleží spíše na tom, co očekává jeho potenciální zájemce, než-li jeden jediný novinář.

Verdikt: někdy se vyplatí počkat

Ač jsem toho strávil s Qashqaiem za ty roky už opravdu hodně a do jisté míry jej mám docela rád (shodou okolností jsme jeho první generaci před lety měli jako jedni vůbec z prvních v ČR ve své vlastní garáži), dnes mi můj optimismus bohužel nestačil. Tím nechci vůbec tvrdit, že tu máme jasné vítězství nebo že bych si Nissan dnes už doma neuměl představit, to ani v nejmenším. Dnešní srovnávák je vlastně plný paradoxů, já sám mám v sériových vozech pro denní použití radši naftu než-li maloobjemové benzíny, i přesto mi byl dnes bližší nový přeplňovaný zážehový motor v Qashqai. Líbí se mi na něm třeba i příjemně sportovní spojení výrazného červeného lakování a velkých 19“ kol. Málem bych zapomněl na jeho prémiové audio značky BOSE, kterému se ve Francii zatím zcela vyrovnat neumějí. U Citroenu si mě ale získalo jeho celkové naladění, moderní technika v interiéru a mimo jiné také přemíra komfortu na palubě. O něco lepší je také jeho automatická převodovka – dvouspojka z dílen aliance Renault-Nissan je přeci jen při rozjezdech poněkud laxní a na klasický hydrodynamický měnič úplně nemá. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, o pár procent vyhrává právě Citroen, i když bych možná v tomto konkrétní případě popřemýšlel o benzínové alternativě. Na druhou stranu, vzhledem k již zmíněným velkým odlišnostem, si ale asi každý umí najít své a zatímco pro jednoho může být Qashqai nesnesitelný, druhý jej může považovat za geniální – ne nadarmo je Qashqai zakladatelem své kategorie a tak nějak zhruba už ví, co jeho zákazník chce.